Pro většinu lidí je být hostem rozhovoru velké vykročení z komfortní zóny. Často je to se mnou jako taková terapie, před diváky, naživo, za to velmi silná.
V televizi, rádiu nebo online prostředí nyní slyšíme jeden rozhovor za druhým. Málo kdo šel do svého prvního rozhovoru bez obav, bez trémy, do nejistoty, zda se nepřeřekne, bude znát tu správnou odpověď na otázku?
Když už zvládneš rozhovor naživo, zvládneš všechno.
Jsou lidé, kteří se skvěle cítí v pozadí, v soukromí, u svého pera a bloku nebo u klávesnice svého počítače. Jsou ale i tací, kteří si rozhovory užívají a cítí se v nich jako ryba ve vodě.
Někteří mají za sebou tolik praxe, že už si ani nevzpomínají, kdy bylo to jejich poprvé.
Profese jako je třeba copywriting, lidé, kteří se živí psaním, jsou často přesvědčeni, že pro ně je jen psaní a mluvit někde před kamerou, kdekoli mluvit, je pro ně velmi nekonformní. Často si dokonce myslí, že jejich hlas není moc příjemný.
Z mých vlastních zkušeností s lidmi, kteří se skvěle cítí při psaní, a myslí si, že pro ně rozhovor rozhodně nikdy nebude, často mají krásný, příjemný hlas. Měla jsem i tyto ženy jako své hosty.
Bylo mi velkou ctí mít i hosty, pro které byl rozhovor u mne jejich poprvé. Myslím, že posluchači nepoznali, že to bylo poprvé, že to vždy bylo velmi uvolněné, spontánní, autentické. To často jen ten náš úhel pohledu dělá z dané činnosti velikého strašáka.
Zaslechla jsem i několikrát, jak se někteří dlouho psychicky připravovali, než mne oslovili a byli připraveni jít do toho live.
Myslíš si, že tvůj hlas není příjemný?
Myslíš si, že bys nezvládla rozhovor a už vůbec ne naživo?
A zkusila jsi to už? Když to nezkusíš, nevíš.
Pro některé je příjemnější jít nejdříve do podcastu a pak možná někdy do videa, kde je i obraz.
Věřím, že posluchači ocení toto vykročení z bezpečného prostředí soukromí. Myslím si, když už, tak proč ne rovnou i s obrazem. Ale každý máme své tempo a to ctíme. A nebo, skočíme rovnýma nohama do vody?
Když si povídám s mými hosty a užíváme si to, užívají si to i naši posluchači. Je dobré se před rozhovorem naladit na stejnou vlnu a na té pak celý rozhovor plout.
Diváci často mnohem více vnímají energii a vyzařování mluvícího, než jeho slova.
Každý, kdo do toho jednou jde, musel poprvé překonat strach, strach z neznáma, obava být vidět, kdo bude mezi posluchači, zda to neuvidí blízká rodina, že bude vědět, co říkat, mluvit spisovně, nekoktat.
Co doporučuji? Udělat krok do neznáma.
Vystoupit před lidi.
Co pomáhá?
Třeba téma, které milujeme. To se pak mluví samo. Nebo rozhovor ve stylu „povídání u kávičky“. Velmi pomůže, když se oba dva v rozhovoru již znají, vědí, co mohou navzájem od sebe očekávat.
Pomůže, když mluvíme před známými lidmi nebo malou skupinkou lidí. Někomu pomáhá, když rozhovor plyne bez scénáře. Jiný má zas rád přesně daný scénář.
Co pomůže, vyzkoušet si, co je to ideální pro nás. Ale bez toho našeho „prvního“ to nezjistíme.
Tímto si velmi vážím všech mých hostů. Pro mnohé to se mnou bylo veliké, neznáme, nejisté, ale přesto nakonec „fakt pohoda“.
Vidím v lidech jejich diamant.
Protože vidím v lidech jejich potenciál, jejich diamant, často to je znát i z rozhovoru. Vždy jsem nadšená tím, co druhý umí, jaké má schopnosti, jakou cestu prošel, co vše zvládnul, a také cítím, co vše velkého před ním je, co vše ještě dokáže.
Věřím, když poznáme a uvidíme náš plný potenciál, ke kterému směřujeme, pak ho uvidí i celý svět.
V první řadě bychom ho ale měli znát my sami. Dovolit si ho žít, dovolit si snít velké sny a jít za nimi.
A postupně se k nám přidají ti správní lide po cestě. A také někteří z našeho života možná i odejdou. Důležité je, že nebudeme na to sami. Lidé se stejnými sny, vizemi se vždy propojí a spojí.
Těším se na všechny mé další hosty.
A věřím, že mé rozhovory bude slyšet více a více posluchačů.
Díky za sdílení. Díky za komentáře.
Díky za čas, který společně trávíme.
Mou vášní jsou dávné příběhy, mým darem je cestování v čase. Vše jsem propojila a stala se průvodkyní minulými životy. Propojuji s jedinečnou esencí duše, jejími dary, pomáhám otevřít její plný potenciál.